Z historie světa loutek

 

Slyšíme-li slovo loutka, ihned se každému vybaví malá postavička na drátě a nitích, neboť je to pojem běžný a všem jasný. Kdy a jak vlastně loutky vznikly?

Již staří Babylóňané, Číňané, Řekové a Indové měli zábavnou hru podobnou loutkovému divadlu. Za kolébku tohoto umění se všeobecně považuje Indie. Jeho vznik sahá až do 3. stol. př. n. l.

Předchůdcem loutky byla nepochybně plastika - figurální kresba. V přírodě nalezená ulomená větev, či kořen vyvolávaly často svým tvarem obraz podobný lidské bytosti, dotvářený ještě lidskou fantazií.

Další úžas plastické tvorby dala hlína. Vznikem nástrojů bylo možno vytvářet větší plastiky a opracovávat kromě dřeva a hlíny i jiné, tvrdší materiály.

Lidská fantazie tak opracovávala všechno, co se v přírodě našlo. Vytvářela tak loutky. V asijských zemích se loutky vyřezávaly z velbloudí, bůvolí a kozí kůže. Podobně tomu bylo i v severní Africe. Také v zámoří se rozvíjelo z národních tradic loutkářství, ale bylo přerušeno příchodem Evropanů a jejich kultury.

Původními výrobci byli lidoví řezbáři, později umělci, sochaři, malíři, grafikové ... . Aby se loutky mohly používat pro jevištní účely, začali je tvůrci opatřovat jednoduchými mechanismy. Pohybovaly tak nohama, rukama, hlavou apod. Vzniklo loutkové divadlo.

V našich zemích mělo loutkové divadlo zvláštní poslání. Zejména v době obrozenecké nahrazovalo živé herce, a to hlavně na venkově. Hlavní význam byl v tom, že šířilo český jazyk a českou kulturu. Stavělo hráz poněmčování českého národa. Svůj kulturní význam si zachovalo loutkové divadlo dodnes.

Historicky pro loutkové divadlo pracovali výtvarní umělci, spisovatelé a dramatici i takových jmen, jako jsou Platon, Shakespeare, Moliere, Voltaire, z našich potom Josef Lada, Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Josef Wenig, Vlastimil Rada, Karel Svolinský, Alois Jirásek a další.

Přesto, že zakladatelem loutkového divadla u nás byl Matěj Kopecký, je první písemná zpráva o loutkovém představení v Praze téměř o 500 let starší. Loutková divadla se hrála v domácnostech umělců, malířů, kantorů, ale i v rodinách prostých lidí. Provozovali ji kočovní loutkáři. Hrálo se většinou po hospodách. Divadla měla lehkou rozebíratelnou konstrukci. Řezbové loutky byly velké od nejmenších až do 100 cm a byly na drátech. Vyráběly se i loutky na hůlkách pro vodění zespodu. Dnes se vyrábějí většinou zavěšeny na drátě a pohyb je přenášen nitěmi.

Mezi loutkami jednotlivých národů se vždy vyskytovaly zvláštní výrazné specifické postavičky; tak např. v Indii to byl Vidúšaka, v Anglii Punch a jeho žena Judy, ve Francii Polichinell a Guignol, v Rusku Petruška, v Německu Kasper a u nás to byl vesnický Škrhola, šibal Kašpárek a konečně světoznámí Spejbl a Hurvínek.

Koncem 19. stol. poklesl zájem o loutková divadla. Příčinou byly zastaralé loutky, texty a kulisy. Teprve na přelomu 19. a 20. stol. nastala "renesance loutkového divadla" vznikem amatérských souborů pod záštitou různých spolků a tělocvičných jednot (Sokol, Orel, DTJ apod.). Byli to také nadšení jedinci z řad umělců a výtvarníků, kteří zakládali amatérské scénky, jako "Pražská říše loutek" vedená sochařem Suchardou, "Kašpárkova říše" v Olomouci - Hejčíně, vedená Ing. Fr. Čechem a mnoho dalších.

Ve svých začátcích bylo loutkové divadlo na celém světě určeno dospělým divákům. Postupným vývojem se však loutková divadla zaměřovala stále více na dětské obecenstvo. Stala se tak jednou z nejpopulárnějších forem dětské zábavy. O přežití loutkového divadla tedy mají zásluhu vedle jeho tvůrců především děti.

Dodnes neztratil nic ze své platnosti Goethův výrok, že "děti nutně potřebují loutkové divadlo a loutky".

Loutka byla společníkem mnoha generací dětí. Není proto divu, že i dnes má obrovský význam pro utváření dětské psychiky a motoriky. Dítě se hrou s loutkou zdokonaluje v řeči, rozvíjí své představy, vytváří si schopnost logické úvahy, trénuje si paměť a zručnost. Začíná objektivně rozeznávat dobro a zlo s vítězstvím dobra.

Takováto tvůrčí hra spojující v sobě mimo jiné herectví, zpěv, scénografii, oděvní výtvarnictví a jemnou mechaniku není nahraditelná žádným pasivně sledovaným televizním programem nebo snad dokonce videoprogramem.

Je zvláště vhodnou hračkou pro děti mentálně pomalejší.

Hra s loutkou je velkou příležitostí k vyjádření uměleckého talentu dítěte. Loutka je pro každé dítě upřímným a věrným kamarádem.

Vypracoval: Miroslav Štencl